Dětské hřiště není jen o hrách, ale o nevyřčených bolestech...
Tichý pláč: jak je to s citlivostí, kterou svět nechápe
Když pláče miminko… a nikdo to neslyší
O tom, jak vypadá bolest, která se nevyslovuje.
Nedávno jsem byla se svými dětmi na hřišti.
Na první pohled běžné dopoledne. Maminky, děti, houpačky, slunce.
Ale když se člověk na chvíli zastaví… ucítí něco jiného.
Dusno. Ne to horké, ale to tiché.
Pocit, jako by každá z nás byla zavřená ve své bublině, neschopná se spojit.
Nekoukáme si do očí. Jen se míjíme. Usmějeme se koutky rtů.
A pak… zase zpátky ke svému. Nebo ke svému dítěti. Nebo k mobilu.
A pak jsem slyšela plakat miminko.
Ne takové to "ozvu se, abys mě vzala do náruče".
Ale pláč z hloubky. Bolestný. Volající.
Maminka stála opodál a klidně dělala jakoby nic.
Jakoby ten pláč nebyl.
Jakoby to bylo normální. A možná pro ni už bylo.
Bolest, kterou nevidíme, ale cítíme...
Seděla jsem na lavičce a celé tělo mi ztuhlo.
V krku tlak. V očích slzy. V hrudi známé sevření.
Ne proto, že bych soudila. Ale protože jsem cítila.
A to někdy bolí víc, než když něco skutečně prožíváme.
"To je tvoje chyba, že to tak cítíš," šeptá hlas v hlavě.
Znáš ho?
Já ano.
Kolikrát už mi řekl: "Buď milejší, otevřenější, usmívej se. Všichni ostatní to zvládají… proč ty ne?"
Ale dnes jsem si dovolila něco jiného.
Neutéct. Nepotlačit. Nesrovnávat se.
Jen být v tom. A vnímat pravdu.
A ta pravda je, že nejsem jako ostatní.
A že ty možná taky ne.
Jak se cítí žena, která stále slyší tichý pláč...
Možná i ty…
…cítíš, že hřiště není jen místo pro hry, ale i pro nevyřčené bolesti.
…jsi ta, která vidí miminko plakat a cítí to až do kostí.
…máš pocit, že nezapadáš, protože kolem tebe se hraje jiná hra, než jakou jsi ochotná hrát.
…máš pár kamarádek, možná žádnou – protože ne každá unese tvoji hloubku.
A možná si říkáš: "Možná působím chladně. Možná si o mně myslí, že jsem namyšlená. Možná jsem chyba já."
Ale co když jsi přesně taková, jaká máš být?
Co když právě tvá citlivost, tvoje neochota přivírat oči, tvoje nepohodlí na hřišti –
jsou důkazem toho, že ty jsi stále napojená. Na sebe. Na děti. Na svět.
Já nejsem dokonalá máma. A nikdy nebudu.
Ale neumím ignorovat pláč miminka.
Neumím přejít, když někdo trpí.
Neumím být "v pohodě", když vím, že není.
A možná jsem i já ve svých zoufalých chvílích nechala dítě plakat.
Ale nebylo to běžné. Nebylo to v klidu.
Bylo to ze zoufalství. Z bolesti. Ze záchvatu vlastní nedostatečnosti.
A i tehdy mě to bolela. A bolelo to i potom. A bolelo to ještě dlouho.
To je rozdíl.
Ten rozdíl není v tom, co děláme. Ale v tom, co u toho cítíme.
Já vím, že každá máma má právo dělat chyby.
Ale taky vím, že některé chyby bolí víc, protože je děláme navzdory vlastní duši.
A že některé ženy to bolí mnohem víc – právě proto, že cítí.
A pak je tu svět, který tomu často nerozumí.
Který nás učil "nepřehánět to", "nebrečet", "neřešit každou hloupost".
Proč se necítím "v pohodě" a proč je to v pořádku...
A my se celý život snažíme zapadnout.
Ale už nemusíme.
Protože teď začínáme chápat, proč nezapadáme.
Protože náš tvar je jiný. A měl být jiný.
My nejsme tiché, chladné nebo přecitlivělé.
Jsme ty, které ještě slyší tichý pláč.
Jsme ty, které vidí, když je máma odpojená.
Jsme ty, které nezapomněly cítit – a nesou to jako dar. I když bolí.
A já dnes vím, že není chyba, že nezapadám.
Je to znak toho, že ještě žiju.
A že možná nejsem pro každého. Ale pro někoho jsem přesně to, co celý život hledá.
Třeba pro tebe, která to teď čteš.